Tomáš Roubal - Czech Diorama, Nevan Contempo, Prague (text by Pavel Švec)

A wise man once said the following: “The criminal, like the artist, is a social explorer.” On the face of it this seems a somewhat surprising claim to make since it paints the artist in an unflattering light. However, it also serves to remind us of a certain function that she should not forget in her work. Of course, society remunerates these two ways of going about one’s business differently. One party receives a big sloppy one from Karina Kottová and takes a sightseeing trip to New York, while the other is thrown in the clink, can forget about the weather and receives a big sloppy one from a bloke nicknamed Indulona*. This is why the rebelliousness we encounter in young artists is so often simply faked, especially if we train a television camera on them. In reality they are all well aware of what they can and can’t do, what is and isn’t tolerated, what everyone is wearing right now, when and how to attract attention, and how to camouflage everything by means of a confident one-liner that reassures their entourage that they don’t give a fuck. The problem is that even your granny can see right through this. This kind of “rebelliousness” is either an empty gesture or a sign of opportunism, and this is as common as swots lining up dutifully for their grade As. The real troublemakers (or social explorers) on the art scene could be counted on the fingers of one hand of a ninja turtle, unless they’re hiding out somewhere beyond the horizon of our interest. This is a good reason why you shouldn’t miss the slightly subversive, humorous, and sometimes downright unruly work of Tomáš Roubal (b. 1982), a delinquent whose problematic exhibition, in the best sense of the word, you can now check out at the Nevan Contempo Gallery.

Czech Diorama, a work that also lends it name to the exhibition as a whole, illustrates the opposite ends of our Czech geniality. The sharp contrast between these two poles (represented here in the name of tradition by a church and a pub) points to the ominous direction our society is heading in. Perhaps we don’t need reminding of such artificially created dichotomies as the “people” and the “café”, or the “snowflake” vs. the “Nazi”, since their garrulous representatives are to be heard everywhere. Opinions and arguments, however logical and rational, that aren’t extreme and thus lack an emotional charge are usually shouted down. Instead of defending our views calmly in that strange format we used to call dialogue, we have recently become used to hysterical confrontation and denunciation, self-definition in opposition to the other, often achieved by means of a generous dose of moral compromise and rank hypocrisy. We undermine our opponent’s opinion using ridicule and slander and by resorting to insults. And this includes statements and actions that would give anyone with any sensitivity goose pimples, to say the least. It is as though we have forgotten the history of the 20th century, during which mankind only escaped self-destruction by the skin of its teeth. There is no longer any time for analysis, introspection and other such nonsense, the attention of our surroundings is a scarce commodity that we have to fight for ... move on now, nothing to see here ... or in short, the winner is he who whips out a larger calibre.

Roubal is aware of these trends and clearly aims to provoke and elicit discomfort. He therefore has no qualms about addressing broad societal issues that are present to some extent or other in all the works exhibited here, including those in which he displays what we might call is more sensitive side, such as the more intuitive and freer series of tragicomedic vases with the elevated title Sick. This work too lends itself to being interpreted as a metaphor for a society in which something has gone wrong and for a world that is mutating strangely before our very eyes. Giacometti’s Walking Man clearly had to put a move on. His onetime elegant, hesitant gait has lost its contemplative dignity because it simply can’t keep up, in the same way that many of us have to deal with a bambillion different things under duress, as the chaotically multiplied limbs indicate. Another variation on a similar theme reminds us that the value of the artwork expressed in cash can detract from its original purpose. In 2010 the heterogeneity of meanings created by Giacometti’s bronze sculpture was boiled down during an auction at Sotheby’s and then in the pages of the press and in the eyes of the general public to “an incredible 65 million pounds”, namely an indisputable value seemingly graspable by all. One brief moment is all it takes for a work to be “evaluated” and, in a sense, to be buried, since it now speaks more through the mouth of the auctioneer than through its own being. It becomes the expression of something else and the object of a different kind of (possibly mass) interest. The movement of our society in the direction of cynical pragmatism and a greater focus on economic value also relates to Roubal’s work, in which we see a simple flipchart of the kind to be seen in every office (the model Economy). This chart is made out of materials that we could describe as solid, permanent, even luxury and therefore in sharp contrast to not only the mass production of consumer goods with a limited shelf life, but the very ideology, objectives and values of the market economy, with which we are usually confronted in the form of graphs, curves and pie charts drawn on flipchart tables. No matter how respectable and credible the visualisation of ongoing progress and endlessly rising consumption might have appeared to us in the recent past, the last global financial crisis reminded us among other things that these are equally ephemeral, fleeting phenomena, and represent an equally deranged, disjointed vision that is as fantastic, speculative and legitimate as the artefacts exhibited here.


A wise man: in this case Marshall McLuhan (1911–1980), a Canadian philosopher, writer, literary critic and media theoretician.

Indulona: its outstanding properties as lubricant make this a favourite in correctional facilities when hastening the sinner’s journey to hell, as well as in the preparation of a moonshine whose effects are virtually identical.

Opportunism: a discipline that to the great misfortune of our country is not ranked amongst the Olympic sports. Dichotomy: the division of a whole into two mutually non-overlapping parts, e.g. good and evil, success and sympathy, etc.

Bambillion: can be expressed as infinity minus an iota. Any attempt to divide an iota makes it clear why for ease of computation a bambillion is rounded up to infinity.**

Value: usually a round, thoroughly amiable magnitude. It is sometimes said that in earlier times the word was also laden with a kind of esoteric significance.

12–18 million: the reserve price for a 183cm-high bronze statue by Albert Giacometti (1901–1966), which was bought by an anonymous buyer over the phone for GBP 65 million. Sotheby’s claims that up until 2010 it was the highest price ever paid in auction for a work of art. It was put up for auction by the German Dresdner Bank, which the year before had been bought by Commerzbank AG.

Respectable: possessing the character and properties of the author of this text. Relevant: a personal favourite of our president.
*here in the sense of foreplay obviously...


Tomáš Roubal - text pro Art+Antiques (autor: Jiří Ptáček)

S osobou malíře a sochaře Tomáše Roubala (*1982) vstoupil na domácí výtvarnou scénu otevřený kritik a satirik.

Obyvatelstvo české kotliny vyniká schopností vytěsňovat vše, co se jí skutečně týká, a vyhledávat zástupná témata, skrze která pak potlačená traumata ventiluje. Nejúspěšnějším placebo sanatoriem je v tomto směru pověstná česká hospoda, kde rituálním přijímáním zlatavého moku a jiných nápojů s obsahem etanolu (v lepším případě) lze rychle a za přijatelnou cenu docílit ztráty zbytků soudnosti a takzvaně „vypustit páru“. Opusťme však hospodu, slibme si, že se do ní vrátíme, a věnujme se hlavnímu hrdinovi tohoto textu: malíři, kreslíři a poslední dobou také sochaři Tomáši Roubalovi. Při společném hovoru se označuje za hejtra, dnes stále oblíbenější postavu virtuálního odboje, ve skutečnosti ale není klasickým „panhejrtem“ (odvozeno od „panteista“), tedy osobou nadávající na všechno a všechny. Naopak, je postojově vyhraněným umělcem, jehož názory rychle vyzrazují, za čím si stojí a co obhajuje. Názor chce dávat najevo pokud možno srozumitelným způsobem i ve své umělecké práci. Odmítá sofistikovanou teoretickou reflexi a ke svým tématům se vyjadřuje ironicko-satirickými prostředky.

Jeho poslední výstava České diorama (2017) v pražské Nevan Contempo nebyla výjimkou. První, větší místnosti dominovaly bronzové plastiky, ve kterých giacomettiovsky stylizovak současného byznysmena - uchvátaného, s navýšeným počtem údů odpovídajícím věčnému multitaskingu a s mobilním telefonem u ucha. Když autor tohoto textu dosupěl do galerie v pauze mezi dvěma schůzkami, z nichž první zkrátil, aby na druhou nepřišel včas, musel si sáhnout do svědomí, jestli plastiky nejsou také obrazem jeho samého. Expozici doplňoval objekt popisovací tabule vyvedený v leštěném mramoru. Všudypřítomné vybavení kanceláře, tento symbol efektivity práce a výkonosti, dostalo díky Roubalovi svůj první pomník v ušlechtilém sochařském materiálu. Aby však nebylo pochyb o autorově postoji k tématu, byla poslední součástí výstavy série skleslých keramických váz nazvaných Sick. Květiny vypadávající z některých z nich jistě ne náhodou připomínaly zvracení.

Za samostatnou kapitolu Českého dioramatu bylo lze považovat titulní ozvučený objekt v druhé místnosti galerie. Na jednoduše rozvržené scéně české vesnice, bodově nasvícené a připomínající vánoční betlémy, jenž se každou zimu rozzáří statisíce dětských oček, byly vymodelovány pouze dvě stavby: hospoda a kostelík. V krátkých sekvencích se rozsvěcovala okna první a druhé „instituce“. Zatímco z kostela zaznívalo vlezlé, sentimentální kázání, hospoda chrlila ven nenávistné odsudky imigrantů a islámu. Ano, to je ona česká hospoda z úvodu tohoto textu, ono místo, kde bez servítků říkáme věci „jak jsou“ a „nekorektně“, přičemž druhý termín se již zavedl coby eufemismus veřejně manifestované xenofobie, rasismu, náboženské nesnášenlivosti a nadřazenosti. Zatímco nahrávka kázání je reálným záznamem z nejmenovaného svatostánku, koncentrovaný hospodský hnus byl namixován z vybraných postů a komentářů našich spoluobčanů na sociálních sítích.

Znepokojení nad společenskou radikalizací a politickými událostmi u nás a v Evropě vedlo Tomáše Roubala i k dalším realizacím s kritickým obsahem. Hlavním motivem nástěnné malby Europa 2017 na kolektivní výstavě České malířství 21. století v deseti obrazech (2016) v českobudějovické Galerii Měsíc ve dne byla labyrintická soustava zdí parcelujících kontinent. Její obdobu lze vidět v objektu Dream about Europe (2016), stolku se třemi vertikálními stélami, z nichž první představovala válkou zpustošenou ruinu, druhá střepy osázenou zeď chránící nás před uprchlíky a třetí výškovou budovu evropského velkoměsta. Obviněním křesťanské morálky se stal také drobný model Fort Europa – Only for Christians (2016), zacílený na účelové znovuobjevování našich křesťanských kořenů, jehož skrytým cílem je odmítnout současným náboženský pluralismus.

Roubal ovšem není až tak monotematický, jak by se mohlo zdát. Například pro soubor sochařských objektů Worstseller (2014) se inspiroval reklamami se silným sexuálním podtextem. Vytvořením černých, monochromatických parafrází reklamních sloganů, jejichž nejzazším cílem je dát životu chuť nakupovat a vytáhnout z nás poslední drobné za příslib uspokojení našich konzumních potřeb, posilovaných paralelami mezi spotřebou a sexem, ukazoval jeho slovy „odvrácenou tvář barevného, optimistického materialismu“. Roubalova tvorba je tak nejen karikaturou pokrytectví, nebo extremismu zaštítěným bojem proti extremismu, ale také zbožštění byznysu, peněz a touhy po luxusu a spotřebě, za které platíme zběsilým životním stylem a oddanou poslušností utopii „růstu pro růst“. Při jejím bližším poznání se můžeme sami sebe zeptat, k čemu a jak by se ve 21. století vyjadřoval spisovatel Jaroslav Hašek. Nikoli ovšem ten Hašek, jež se v masce „dobromyslného“ vojáka Švejka stal patronem pohodlných hospodských štamgastů, ale Haška anarchisty a satirika.


Expozice (autor: Kamil Nábělek)
společný projekt s Jurajem Rattajem (SK)

Expozice jako téma
Výstava nazvaná Expozice je společným dílem Juraje Rattaje a Tomáše Roubala. Instalace vychází z konkrétního architektonického a prostorového uspořádání galerie, reaguje na něj a přetváří ho ve scénu takřka divadelní, na níž se odehrává vlastní expozice. Jejím tématem je setkání a prolínání dvou disparátních přístupů: na jedné straně minimalisticky využité jednoduché materiály a prvky, na druhé straně vystavené objekty zdůrazňující svoji rukodělnost a řemeslnost.
Rozdílné fenomény a přístupy se propojují v dynamickém napětí souzvučné i disonantní kompozice a vytvářejí hybridní metaforické a ironicky hravé uskupení. Přístup Juraje Rattaje a Tomáše Roubala je zároveň i konceptuálně poučený – stejně tak jako lze sériově vyráběný předmět transformovat jeho expozicí v kontextu uměleckých děl v objekt obdařený možností nových interpretací, podobně můžeme i expozicí samotné expozice ukázat jinak spíše skrývané techniky a procesy vystavování a zároveň proměnit vizuálně jednoduché objekty v nositele takřka tajemné síly.
Jen jedna otázka tu zbývá, je tato „expozice expozice“ spíše výstavní nebo divadelní? Je to model výstavy, která tu ve svém muzeálním zšeření zůstane dlouhodobě, možná celé léta, nebo je to expozice dramaturgická, po níž ještě bude následovat kolize, peripetie a nakonec katastrofa?
Nechť je tomu jakkoli, ukazuje se, že je to expozice samotná, způsob předvedení dané věci, co určuje možnosti jejího vyjevování a interpretace, jež bychom jinak nemohli nahlédnout. A možná ještě víc: není věcí bez její expozice.


Exposition as a theme
The exhibition, entitled The Exposition, is a result of collaboration of Juraj Rattaj and Tomáš Roubal. Their installation is based on a specific architectural and spatial layout of the gallery, responds to it and transforms it into an almost theatrical scene, on which the exhibition takes place. Its theme is a meeting and merging of two disparate approaches: on the one hand, a minimalistic use of simple materials and components, on the other hand, exhibited objects emphasizing their handmade qualities and craftsmanship.
Different phenomena and approaches come together in a dynamic tension of a consonant and dissonant composition, creating a hybrid metaphorical and ironically playful body. The approach of Juraj Rattaj and Tomáš Roubal is also conceptually informed - as well as the mass-produced object can be transformed by its exhibition in the context of the works of art into the thing endowed with the possibility of new interpretations, so the "exposition of the exhibition" can show techniques and processes of the exposition which remains more likely hidden, and also in the same way the thematisation of the concept of the exhibition can transform visually simple objects into wearers of an almost mysterious force.
Only one question remains, is this "exhibited exposition" an exhibition or rather a theatrical scene? Is it a model of an exhibition that will remain here in its museumlike dim light for a long time, maybe for years, or is it a dramaturgical exposition, after which there will be follow a collision, a peripeteia and ultimately a catastrophe?
Let it be as it may, the exhibition shows up that it is the exposition itself, the manner of presentation of the thing, what determines the possibilities of its manifestation and interpretations which we could not see without this show. And perhaps even more: a thing does not exist without its exposition.